Drobečková navigace

Úvod > Obec > Historie

Historie

První písemná zmínka o obci se váže k roku 1382 (ve tvaru Bohunyow /tedy „Bůh Nový“/ - záznam nalezneme v Zemských deskách (ZDO IV, 221)), kdy Bohuňov náležel pánům z Lomnice. Kdybychom však opustili jakoukoliv historickou kritičnost, mohli bychom směle prohlásit, že kořeny Bohuňova spadají až do doby cyrilometodějské, k níž se váže půvabná místní pověst…

 „Před dávnými časy, kdy v dosud těchto pohanských krajích se šířila víra křesťanská, kdy bratři ze Soluně hlásali nauku Kristovu, přišli prý na svých cestách až do zdejšího kraje. Lid je všude s láskou vítal a křest ochotně přijímal. Toto bylo ale knížeti pekel proti mysli. Všichni lidé se nyní od něho odvraceli a přestali i vzývati jeho bratry běsy. Umínil si tedy, že další šíření víry Kristovy zastaví. Pozoroval, že svatí bratři chtějí „Zemskou branou“ jíti do Čech. Snažil se proto tuto cestu jim zameziti.

zemska_brana

Tu noc před jejich odchodem měl již v okolí vyhlédnuty největší skály, a jakmile nadešla hodina duchů, uchopil jednu z ohromných skal a napínaje všecku svoji pekelnou sílu nesl ji k označenému místu. Postavil ji na jednom břehu řeky a již zase kvapil pro druhou. Tu podařilo se mu uložiti na druhou stranu řeky. Teď chtěl mezi tyto dvě skály zapustiti ještě třetí, aby byla cesta úplně zatarasena. Již i s tou třetí skálou stál na určeném místě, v tom ale kohout zakokrhal. Ďábla opustila všechna pekelná síla, skála se mu z rukou vysmekla, a místo, aby spadla mezi ty dvě první, zůstala ležeti na povrchu jedné tvoříce tak klenbu nad cestou a řekou. Druhý den tu přešli oba Soluňané do Čech a ďáblovi se dostalo od lidu jen výsměchu. Na památku toho, že kohout svým kokrháním, kterým oznamuje konec hodiny duchů, zničil dílo syna pekel, utvořil se na skále obraz kohouta.

Vesničané vzpomínali na sv. Cyrila a Metoděje s úctou a láskou, ctili je jako patrony svého kraje a osadu svou podle slova Bůh nový Bohuňov nazvali.“

Uvedená pověst je sice pěkná, nicméně vymyšlená (snad v době barokní). Název vsi – Bohuňov, ale i Boguňov, též Bóňov (přičemž německá podoba Bogenau vznikla adaptací české předlohy /záměnou liter –au za české – ov a g za h/) – by snad mohl být odvozen od osobního jména Bohuslav, případně Bohurad. Název vsi se navíc měnil -  Bohuniow (1519), in Bognau (1672), Bohuniow (1674 a 1718), Bigenau (1720), Bogenau (1751), Bogenau – Bohuňov (1846). Ves Bohuňov byla součástí křetínského panství (statku), který byl vytvořen v konečné podobě během 16. století snad za Vojnických z Vojenic. Bohuňov byl vedle Veselky, Študlova a Bradlného jednou z hraničních vsí mezi panstvími (statky) Křetín a Bělá nad Svitavou. Patrně poslední vrchností panství (statku) Křetín – vedle zámku Potštát – byl rod Des Fours Walderode z Montu a Athienville a na Eckhausenu.

Již v roce 1391 se v Bohuňově připomíná fara, která však zanikla. Vlastivěda moravská podotýká, že se tak stalo „ve zmatcích náboženských“. Tentýž pramen uvádí, že duchovní správa zde byla obnovena v roce 1787 (obecní kronika se zmiňuje i o tom, že od stejného roku začala být vedena matrika).

Již roku 1408 se v Bohuňově připomíná rychta. Držela ji jistá Katruše z Bohuňova, která poháněla Mikuláše z Křetína za to, že „jí drží její plat a její požitky v Dolním Poříčí, ježto přísluší k jejímu rychtářství do Bohuňova.“

V roce 1593 měla být Bohuňovu přidělena pečeť s nápisem „SIGILLUM BOHUNOVIENSIUM 1593“. Informaci však nelze ověřit.  

Po třicetileté válce byli obyvatelé vesnice sužováni četnými robotními povinnostmi. „Roku 1750 poddaní předli vrchnosti 33 kusů, dávali slepic 28, vajec 2 kopy a ovsa 15 měr; devět sedláků robotovalo týdně s potahem po třech dnech, tři podsedníci a tři chalupníci týdně pěšky tři dni. O žních sedláci (1/4 roku) ještě k tomu měli 3 dni týdně pěší roboty. Později prý poddaní robotovali na celoláně párem koní týdně tři dni, na půlláně ½ dne potahem týdně; místo vajec a kuřat, ovsa a prádla odváděli peníze. Tři domkaři na panském robotovali 26 dní ročně, ostatní domkaři po 13 dnech. Mimo to z každého čísla musili ročně 52 dni pracovati o cestách…“